běhání

Můj první Frauenlauf

Na bernský „Běh žen“ mám vzpomínky už z loňska. I když ne jako účastnice závodu, ale jako pozorovatel práce místních integrovaných záchranných složek, které se snažily najít šestiletého syna mé kamarádky. Ten se nám zatoulal v davu fanoušků, když jsme se vydali na prohlídku Muzea komunikace. Naše trasa od nádraží k muzeu se totiž křížila s trasou závodu, o kterém jsme nevěděli, že ten den koná. Řeknu vám, ještě teď mi z celé situace běhá mráz po zádech. Byla to zatím asi nejdelší půlhodina v mém životě, než se malý Jonáš našel. Ten si samozřejmě celou hrůzu situace vůbec neuvědomoval. Když ho k nám přiváděli dva policisté, on se usmíval od uch k uchu, protože dostal nafukovací balónek. A my byli zralí na panáka. Ale zpátky k letošnímu závodu!

Před Frauenlaufem jsem nebyla tak nervózní jako před Grand Prix von Bern, kterého jsem se zúčastnila minulý měsíc. Už jsem totiž měla představu, jak taková velkí akce probíhá a že Švýcaři mají všechno dokonale zorganizované a všechno šlape jako jejich hodinky.

I když musím přiznat, že trošku nervózní jsem byla, protože závod se běžel ráno. Teda abych byla přesná, v 9:30. Pro někoho to je už možná dopoledne, ale já na běhy v tuto denní dobu moc nejsem. Připadá mi, že moje tělo ještě není dostatečně rozhýbané, ani když se rozcvičím. Vždycky, když jsem zkoušela běhat ráno nebo dopoledne, myslela jsem, že tak na druhém kilometru vyplivnu plíce. A zbytek běhu byl pro mě spíš utrpení.

Dva dny před závodem si moje tělo vzpomnělo, že musí pracovat v určitých cyklech (když je to ten Frauenlauf, tak se vším všudy, že jo?!). To mi na náladě nepřidalo. O to víc mi to jako obvykle přidalo na různých chutích. Takže den před závodem jsem k obědu snědla půl krabice čokoládové zmrzliny (ale byla fakt vynikající!), jako dezert jsem si dala čerstvě natrhané jahody z místního statku (ještě lepší!) a k večeři dva máslové croissanty. Nu což, někdo pořádá den před závodem „pasta party“, já jsem do sebe sacharidy dostala v jiné formě 🙂

V den závodu jsem vystoupila v 8:10 na nádraží v Bernu. S pusou roztahanou od samého zívání (chyběla mi moje ranní dávka kofeinu a navíc mě naše malá svým kňouráním budila v pravidelných intervalech už od pěti od rána) jsem se vydala k šatnám. Už jste někdy viděli šatny v podzemním parkovišti? Já teda poprvé. Po krátké rozcvičce a rozběhu jsem už byla pěkně zpocená, protože sluníčko začalo nebezpečně připalovat (předpověď slibovala až 30 stupňů!). Ale za to jsem objevila další hezké místo, o jehož existenci jsem dosud neměla ani tušení.

Po deváté hodině jsem se šla zařadit do „svého“ bloku 2 a netrpělivě vyhlížela novou známou, kterou jsem potkala při nedávných Dominikových atletických závodech. Kromě toho, že je Češka, tak jsme o sobě zjistily, že obě rády běháme a obě startujeme ve stejném bloku. Život je plný hezkých náhod 🙂

Společně jsme si pak prohlížely dívčinu před námi, kterou bych popsala asi takto:“hvězda hvězdoucí“ (čtěte: superštíhlá krasavice, která na sobě měla značkovou sportovní podprsenku barevně ladící s kompresními podkolenkami, na uších obří hi-tech bezdrátová sluchátka, dokonalý make-up a na očích sluneční brýle Ray-Ban, prostě vystajlovaná od hlavy až k patě). Mno, když je to ženský závod, musí se na něm dít i ženské věci, jako je trocho toho drbání, no ne? 😉

9:33 – odstartováno. Hvězda vyrazila, jako by jí za patami hořelo, a my za ní. Příjemné bylo, že se zpočátku běželo po širokém bulváru, takže se běžecké pole hezky rozprostřelo a ty, které chtěly předbíhat, nijak neohrožovaly ostrými lokty ostatní běžkyně. Nasazené tempo bylo sice rychlé, ale kupodivu jsem ho zvládala udržovat. Do té doby, než jsem se potřebovala napít. Proč „tempaři“ nepočítají s touto drobností a běží vesele dál a nepočkají? Já prostě za běhu pít neumím. Hrozí mi tak smrt udušením. Nicméně i když jsem začala pomalu ale jistě ztrácet, pořád jsem držela na svoje poměry slušné tempo a věřila jsem, že závod zaběhnu pod 50 minut.

Několik desítek metrů před dovršením pátého kilometru jsem zahlédla „hvězdu“. Potácela se v péči záchranáře na trávníku vedle trati, a nebyla daleko od kolapsu. Bylo mi jí líto. Ale zároveň jsem si vzpomněla na hezké pořekadlo:“Není všechno zlato, co se třpytí“.

Po pátém kilometru jsme obíhaly areál místní ZOO. Teď jsem myslela, že sebou seknu já. Teda řeknu vám, to vedro, ty zvířecí puchy, kdo tuhle část trasy vymyslel?! Zhruba na sedmém kilometru jsme běželi kolem koupaliště. V duchu jsem se tloukla do hlavy, proč mě při té hezké předpovědi nenapadlo zorganizovat to tak, abychom po závodu skončili tady? Tak příště…

Když jsem před sebou měla poslední dva kilometry, běželo se mi najednou strašně lehce, i když mi bylo jasné, že vysněného času nedosáhnu. Dokonce jsem silou vůle vyběhla i mírné stoupání a začala některé závodnice předbíhat. Když jsme vbíhaly do centra, začala jsem vyhlížet svůj malý fanklub. Při tom usilovném pátrání v davech diváků mi ani nedošlo, že už běžím poslední kilometr do cíle. A pár metrů za ním jsem je uviděla. Dřív než k nim jsem ale zamířila k připraveným kýblům s vodou, abych ze sebe aspoň trochu opláchla ty litry potu, co ze mě tekly. Najednou mi přišlo neskutečné, že už mám závod za sebou. V čase 52:02,5, jak mi během pár okamžiků přišlo smskou do mobilu.

I když závod neměl (teda aspoň pro mě) tak úžasnou a nabíjející atmosféru, jak Grand Prix von Bern, jeho trasa byla opravdu hezká. A příjemné bylo i to, že jak závod brzo začal, tak i brzo skončil. Takže jsme byli na oběd doma a odpoledne už jsem mohla relaxovat na koupališti, kde jsem únavou na dece usnula a nebýt tam manžel, tak by se mi asi děti utopily! :O

 

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply