běhání Švýcarsko

Langenthaler Stadtlauf – jeden velký fail s vcelku dobrým koncem

Aneb to je tak, když si na startu začínáte uvědomovat, že něco není v pořádku. A ve třetím okruhu zjistíte, že jste se nejspíš přihlásila do špatné kategorie, když vám nejlepší běžkyně nadělují jedno kolo!

Ale pěkně popořádku. Týden před závodem na mě leze rýma. Dva dny před závodem přicházím o hlas. V den závodu od rána prší a já přemýšlím, jestli má cenu do Langenthalu vůbec jet. Nakonec se rozhodnu, že ano, protože jinak bych se asi vůbec nedokopala k tomu, jít si zaběhat. Takže se skoro nulovou fyzickou přípravou (pokud nepočítám půl hodiny jógy v týdnu, kdy jsem myslela, že to svoje nachlazení nějak „rozchodím“), vyrážím směr Langenthal. Za půl hodinky bych tam měla být. Pro jistotu to mám naplánováno tak, abych stihla v klidu zaparkovat a jít si s dostatečným předstihem vyzvednout startovní číslo. Po příjezdu do města naprostá katastrofa. Všechna parkoviště, která měla být určená k parkování pro závodníky, jsou beznadějně obsazená. Skoro se slzami v očích kroužím městem, vůbec nevím, kde jsem, na navigaci se nemůžu spolehnout, protože ta mě žene přes centrum města, které je samozřejmě kvůli závodu uzavřené. Mám sto chutí jet domů. Nakonec nacházím volné místo v nějaké uličce a parkuju. Pomocí Google Maps v mobilu zjišťuji, kde vlastně jsem a jak se dostanu do centra. Naštěstí to není až tak daleko, ale pro jistotu si dávám sprint, abych si stihla do 4 vyzdvednout startovní číslo. Švýcaři jsou v dodržování termínu nemilosrdní. Uf, stihla jsem to, mám hodinku čas. Radši se ani nevydávám hledat šatny, oblečená na závod už beztak jsem (zaplať Pán Bůh za tu prozřetelnost). Takže si jen přezuju boty a zkouším se trošku rozběhat a rozcvičit, no prostě zahřát, protože je asi 7 stupňů. Mezitím startují juniorské kategorie včetně kategorie Jogging na 5km.

Před pátou hodinou jdu ke startu svého závodu žen na 6,25km. Kolem mě se rozcvičují holky v dresech různých sportovních oddílů. Jsem asi jediná, která žádný takový nemá. Taky si uvědomuju, že je nás opět nějak málo a opět na mě jde panika stejně jako při posledním závodu v Burgdorfu, že nesmím udělat ostudu a být poslední.

V 5 zaznívá startovní výstřel. Vybíháme. Nejlepší běžkyně ztrácím z dohledu za první zatáčkou. Opět je mi jasné, že běžíme v docela ostrém tempu. Snažím se dobře dýchat a kupodivu mě tělo poslouchá. Jeden okruh, druhý,… Když dokončuju třetí okruh, někdo za mnou usilovně supí. Říkám si, že závodnice z konce startovního pole chytly druhou mízu. Až po pár metrech mi dojde můj omyl – ony to jsou závodnice ze špičky! A právě mi nadělují jedno kolo! Jedna, další a další…V tu chvíli mi opravdu dochází, že do kategorie „Sportlerinnen“ nepatřím, že jsem se měla přihlásit do Jogging! Chce se mi brečet! Nad vlastní blbostí a taky nad vlastní pýchou, že „já přeci nepoběžím jen 5 kilometrů, když 6,25 hravě zvládnu“. Při čtvrtém kole už vítězká dává rozhovor v cíli, zatímco já se otáčím za sebe a vidím, že tam nikdo není!!! Já jsem asi vážně poslední!!! Zase skoro brečím! Taková ostuda! Silou vůle běžím dál. V cílové rovince vidím, že na velkém displeji je číslovka 29 a ubíhající vteřiny. Já jsem se snad poprvé v životě během běhu ani jednou nepodívala na hodinky a nedošlo mi, že přes své zoufalství běžím vcelku rychle. Poslední metry byl hon za vteřinovou ručičkou – zvládnu 6,25km pod 30 minut? Těsně, ale zvládám to!!!

Čas 29.57,1! A nejsem poslední!!! 42.místo z 59 žen „sportovkyň“, 7.místo v kategorii W30.

Takže i přes všechny ty peripetie mám na tváři úsměv, protože na závěr sezóny se mi podařil vskutku heroický kousek! A musím říct, že špatné zážitky jsou také zážitky a člověk potřebuje takovéto dny, aby mu ukázaly, že je potřeba spolknout pýchu a najít v sobě zase pokoru.

You Might Also Like

2 komentáře

  • Reply
    Aleš Otava
    12.11.2017 at 10:10

    No vidíš, jaká jsi šikovná a statečná! 🙂 Hlavně Ti závidím, že ses vůbec překonala a běháš! Popravdě, já bych si rád na Kuksu zaběhal maratón nebo noční pětikilometrový běh, jenže se k tomu ne a ne dokopat… 🙁 Už jsem se vymlouval na zranění (které nebylo 😀 ), tak buď musím přijít s něčím novým, nechat si od přítelkyně zlomit nohu o záchod a nebo se fakt hecnout, začít trénovat a odběhat to! 🙂

    Kdo ví, třeba mě inspiruješ 🙂 🙂 A moc hezký článek, což u Tebe je jistota! 🙂 Děkuju za něj!

    • Reply
      Hanka
      12.11.2017 at 16:00

      Pokud tě běhání nebaví, nemá cenu se do toho nutit. Stejně bys z toho neměl radost. Třeba najdeš něco jiného, co tě chytne 😉

    Leave a Reply