běhání

Můj první Herbstlauf v Burgdorfu

Na závěr sezóny jsem se rozhodla zúčastnit běhu Herbstlauf Burgdorf. Možná si říkáte, že jsem o nějakém běhu v Burgdorfu už psala. To nejste daleko od pravdy – byl to ale Burgdorfer Stadtlauf, tedy běh, který vedl ulicemi tohoto krásného města. „Podzimní běh v Burdorfu“ vede ale jinudy, spíše okolo Burgdorfu. Říkala jsem si, že je to tak trochu symbolika – šestnáctikilometrovým během jsem sezónu začínala při Grand Prix von Bern, šestnácti ji ukončím v Burgdorfu. Navíc poběžíme v prostředí, které tak důvěrně znám. O to víc jsem se těšila. Když manžel dva dny před závodem konstatoval, že na domácí půdě se musí vyhrát, s chutí jsem se zasmála. No ale nakonec ten výsledek nebyl zase až tak špatný.

A jak tedy tento závod v mých očích (a mysli) probíhal?

Na startu: při pohledu na to, kolik málo nás je (oproti Grand Prix von Bern opravdu jen hrstka), se mě zmocňuje panika, že všichni ostatní budou určitě rychlejší a já si uříznu pořádnou ostudu, když doběhnu poslední.

  1. kilometr: vybíhám pěkně zostra. Na jedenapůltém kilometru jsem mám rodinnou podporu, tak musím vypadat, že běžím lehce a s nadšením.
  2. kilometr: začínám si uvědomovat, že běžím moc rychle. Tempo 4:40 rozhodně nemůžu udržet.
  3. kilometr: První stoupání. I když jsem odhodlaná ten krpál vyběhnout, prostě to nejde. Když jsem sbíhám dolů, abych dohnala ztracené vteřiny, už s jistotou vím, že to není dobré, že mě dostihla moje „oblíbená“ krize. Stejně jako v srpnu při Emmenlaufu myslím, že budu muset zaběhnout za keříčky a chlapsky si odplivnout. Jenže to nejde – keříčky v nedohlednu, protože běžíme mezi poli. Vytrhávám sluchátka z uší, protože na Lady Gaga teď vážně nemám náladu.
  4. kilometr: Naštěstí je tady občerstvovací stanice, a těch pár hltů vody mi trochu pomáhá.
  5. kilometr: V Bütikofenu odbočujeme za statek Wys hof a já čekám starého známého. Nemyslete si, o žádného krasavce se nejedná. Tento je okřídlený a je to nejspíš káně. To má ve zvyku, kdykoliv tudy běhávám, nalétávat mi těsně kolem ucha, pak sednout na větev nejbližšího stromu, počkat si, až k němu doběhnu a pak udělat to samé. Svvvviiiist. A to celé se opakuje třeba pětkrát, než vyběhnu z jeho „rajónu“. Jak z hororu Ptáci, fakt. A nesmějte se, není to nic příjemného. Jenže káně tentokrát nikde. Říkám si, jestli náhodou neobtěžuje moji kamarádku Sylwii, která tudy také běhává a má s tímto zlým opeřencem stejné zkušenosti (Sylwia běžela hodně přede mnou a jak se mi později svěřila, káně ji opravdu nenechalo na pokoji :O)
  6. kilometr: Je to dobrý, už jenom deset!
  7. kilometr: Po hezkém úseku po rovince a po asfaltce přichází opět stoupání po lesní cestě. A opět jsem zpomaluji do kroku. Proč ne? Ostatní supí ve snaze běžet, ale přijde mi, že já jdu rychleji, než oni běží. A já se aspoň můžu trochu vydýchat.
  8. kilometr: Hlavou mi probíhájí myšlenky, co všechno asi tak budu psát o tomto závodě na blog.
  9. kilometr: Nevím proč, ale začínám si všechny věty, které mám v hlavě, překládat do němčiny. Mám použít minulý čas prostý, anebo perfekt? Blbnu.
  10. kilometr: Vybíháme z lesa a já jsem připravená opět nahnat vteřiny během z kopce. Ale najednou se zvedne silný protivítr. Jako teď? Vážně?
  11. kilometr: Začíná mě pobolívat achillovka.
  12. kilometr: K achilovce se přidává bolest v kolenou. Myslím na to, že to rozhodně nesmím zmínit doma, abych se nedočkala vět typu: „A proč to vůbec děláš? Stojí ti to za to?“
  13. kilometr: Po občerstvení míříme k poslednímu stoupání. A ano, opět jdu. Naštěstí nejsem jediná.
  14. kilometr: Začíná mě mrzet, že jsem se víc nesnažila a neběžela rychleji.
  15. kilometr: Dřevěný most na dohled, přichází euforie, že už to bude brzo za mnou.
  16. kilometr: Euforie opadá, nastává hrůza z toho, že poslední kilometr je nudná táhlá rovinka, kterou nemám moc v oblibě. Přecházím do kroku. Na rovině? Jsem normální? Předbíhá mě jeden ze závodníků, tak se ho chytám a silou vůle se vleču rychlostí šneka do cíle. Tady se se Sylwií vítám slovy „Nikdy více“!

No ale po pár společných fotkách, po zjištění toho, že jsem ve své kategorii skončila na 4.místě a po zapití této překvapující informace dobrým českým pivem, jsem si říkala, že příště do toho půjdu znova!

Foto: Marek Stankala

 

You Might Also Like

1 Comment

  • Reply
    Langenthaler Stadtlauf - jeden velký fail s vcelku dobrým koncem - Naše švýcarské zážitky
    12.11.2017 at 9:01

    […] že je nás opět nějak málo a opět na mě jde panika stejně jako při posledním závodu v Burgdorfu, že nesmím udělat ostudu a být […]

  • Leave a Reply