Browsing Category

běhání

běhání

Můj první Frauenlauf

Na bernský „Běh žen“ mám vzpomínky už z loňska. I když ne jako účastnice závodu, ale jako pozorovatel práce místních integrovaných záchranných složek, které se snažily najít šestiletého syna mé kamarádky. Ten se nám zatoulal v davu fanoušků, když jsme se vydali na prohlídku Muzea komunikace. Naše trasa od nádraží k muzeu se totiž křížila s trasou závodu, o kterém jsme nevěděli, že ten den koná. Řeknu vám, ještě teď mi z celé situace běhá mráz po zádech. Byla to zatím asi nejdelší půlhodina v mém životě, než se malý Jonáš našel. Ten si samozřejmě celou hrůzu situace vůbec neuvědomoval. Když ho k nám přiváděli dva policisté, on se usmíval od uch k uchu, protože dostal nafukovací balónek. A my byli zralí na panáka. Ale zpátky k letošnímu závodu! Continue Reading

běhání ze života

Můj první Grand Prix von Bern

„Nejkrásnějších deset mil na světě“. Tak zní podtitul běžeckého závodu Grand Prix von Bern. Na úvod pro srovnání pár čísel: počet účastníků na Pražském mezinárodním maratonu – 10 tisíc, počet účastníků na Londýnském maratonu – 40 tisíc, počet na Bern GP – 30 tisíc. Tolik jen pro představu, abyste věděli, jak velká je to akce. O tom jsem ale neměla tušení, když jsem před dvěma lety poprvé ve vlaku uviděla propagační brožurku závodu… Continue Reading

běhání ze života

Hallwilerseelauf 2016

V sobotu jsem se zúčastnila svého třetího závodu ve Švýcarsku. Nekonal se tady v okolí, jako předchozí dva, ale v 80 kilomentrů vzdáleném městečku Beinwill am See. A byl to co do počtu účastníků asi největší závod, kterého jsem se zatím zúčastnila. Však posuďte sami…

 

Předzávodní napětí

Už v týdnu jsem dostala mail, ve kterém bylo kromě instrukcí k závodu uvedené i moje startovní číslo. Při pohledu na číslo 10 573 jsem málem spadla ze židle. Trošku rozdíl oproti číslům 129 a 230, které jsem měla při předchozích závodech. Hned jsem na stránkách závodu hledala, jestli je opravdu tolik přihlášených účastníků, anebo číslo 10 na začátku znamená odkaz na počet kilometrů, které poběžím. Když jsem došla k číslu 4 826, trošku jsem se zapotácela, ale pořád to bylo lepší, než 10 000!

Moje nová zimní výbava

Příjezd

Cesta autem a vlakem do Beinwillu trvala něco přes hodinu, a stejně tak dlouho předzávodní příprava (vyzvednutí startovního čísla, vyzvednutí dárkových balíčků, převléknutí, návštěva toalety, přechod do startovních zón…). Co se musí Švýcarům nechat, je jejich smysl pro organizaci. Vše bylo výborně značené, načasování perfektní.

 

Předzávodní nálada

Po pořízení předstartovní selfie s kamarádkou Sylwií jsme si navzájem popřály hodně štěstí a zamířily jsme každá do svého sektoru (ona B, já C, protože jsem prostě holt pomalejší než ona :))
Co mě ale překvapilo bylo to, že se nestartovalo přímo ze sektorů, ale odsud nás vedli ještě asi tři sta metrů dál k oficiálnímu startu.

Těch třista metrů jsem měla pocit, jako bychom byli zvířata jdoucí na porážku. Snažila jsem se na to nemyslet a radši jsem se rozcvičovala. Potom přišlo rozptýlení v podobě chlapíka v červeném kostýmu Samichlause, který se postavil vedle mě (kdo je Samichlaus si můžete přečíst v mých příspěvcích tady a tady). Nevím, co měl Luigi (to bylo jeho jméno na startovním čísle) za průsvitnou tekutinu v láhvi od Coca Coly, kterou pevně svíral v rukou a mocně z ní upíjel, ale vypadal docela vesele. Chtěla jsem si ho vyfotit, ale když jsem sahala pro mobil, padl výstřel ze startovací pistole a musela jsem vyběhnout.

Utíkej!

Samichlaus běžel vedle mě a já si říkala, že to bude pěkný trapas, jestli nás někdo vyfotí. Naštěstí jsem Luigiho setřásla už na prvním kilometru a na tom druhém (hlavně díky tomu, že byl z kopce), jsem svůj náskok před ním úspěšně zvyšovala 🙂 Třetí kilometr jsem uběhla ani nevím jak, a na čtvrtém mě začala chytat první krize, kdy jsem si říkala, že mě to na tom asfaltu už vážně nebaví.

Naštěstí po pár desítkách metrů přišla občerstvovací stanice a potom se naše trasa stočila do polí. Takže celý pátý kilometr jsem čuchala čerstvě pohnojená pole. Fakt lahůdka! 🙂 Pěšina, po které jsme běželi k jezeru (a potom i dál kolem něj) byla docela úzká a bylo umění na ní někoho předběhnout. Vždycky jsem si myslela, že se běhá – stejně jako řídí – vpravo. Bylo neuvěřitelné, jak někteří dokázali „myškovat“, aby je nikdo jiný nemohl předběhnout. Tímto zdravím paní v růžovém tričku, ze které jsem byla na prášky nejen já, ale podle gest i další běžci. A pokud jste mě někde na trati potkali a zdálo se vám, že taky neběžím „košer“, napište mi prosím sem.

Jinak se mi až do sedmého kilometru běželo vcelku dobře, ale pak už jsem začala vyhlížet další občerstvení, jako tomu bylo při Emmenlaufu. Na osmém a půltém kilometru mi došlo, že se žádné vody nedočkám a prostě musím běžet dál. Na devátém kilometru jsem se mrkla na hodinky, a když jsem zjistila, že mám čas 45min a do cíle pouhý kilometr, řekla jsem si, že by bylo krásné se hecnout a doběhnout pod 50 minut. Což se mi sice úplně nepodařilo, ale čas 50:30,4 (tempo 5:03min/km) není zase tak špatný, co myslíte? Celkové 142. místo sice tak hezky nevypadá, ale když uvážím, že to bylo mezi 806 ve své kategorii, tak se to dá přežít!

Po závodě jsem přeci jenom doplnila chybějící tekutiny a pak jsme s dobrým pocitem vyrazili na cestu domů.

A co vy? Zúčastnili jste se také Hallwilerseelaufu nebo jiného z mých předchozích závodů? Mohli jsme se tam potkat? Napište mi!

Pokud nechcete přijít o nejnovější příspěvky na mém blogu, staňte se jeho pravidelným čtenářem a zaregistrujte se na mém blogu v pravém horním rohu této stránky. Děkuji 🙂

Budu ráda, kdykoli budete chtít sdílet moje příspěvky na Facebooku nebo Twitteru. Pomůže mi to dostat můj blog k dalším lidem, kterým by se také mohl líbit.
Nezapomeňte mě také sledovat přes Pinterest, Bloglovin a Instagram.
A samozřejmě se těším na všechny vaše komentáře!
běhání ze života

Burgdorfer Stadtlauf 2016

OK, lidi, dlouho jsem přemýšlela, jestli napsat příspěvek o dalším závodě, kterého jsem se tady ve Švýcarsku zúčastnila. Ale vzhledem k tomu, že minulý příspěvek o Emmenlaufu, o kterém jsem tady psala, měl docela úspěch, přeci jenom se s vámi o své zážitky podělím.


O účasti na Burgdorfer Stadtlaufu (jednoduše přeloženo běžeckém závodě v Burgdorfu :)) jsem snila od minulého roku, kdy jsem v devátém měsíci těhotenství listovala místními novinami a viděla úžasné fotky z tohoto závodu.

Když jsem se s nápadem zúčastnit se závodu v Burgdorfu svěřila kamarádce Sylwii, dopředu mě varovala, že to bude těžké. Hodně těžké. A ona že letos rozhodně nepoběží, protože jí to loni stačilo. Pod vlivem tohoto varování jsem se nepříhlásila na hlavní, desetikilometrový závod, ale pouze na kratší, tj. pětikilometrovou trasu.

Dětské běhy

Ještě před závody dospělých se konaly dětské běhy, kam jsem opět přihlásila oba naše kluky. Na rozdíl od Emmenlaufu neběželi ve stejné kategorii, ale každý ve své. Mladší děti závodily s rodiči, takže to byl pro mě takový čtyřistametrový trénink na rozehřátí. Škoda jen, že se u této kategorie oficiálně neměřil čas, protože na rozdíl od Emmenlaufu náš junior nasadil pěkné tempo a ruku v ruce jsme doběhli třetí! Potom běželi starší kluci. Po zhlédnutí úspěchu mladšího bratra náš starší prohlásil, že on se to teda pokusí vyhrát, a tak se na startu postavil do přední řady. A na předních místech se udržel i po celých 650 metrů závodu – a doběhl také třetí! Asi nemusím psát, jak ohromně pyšná jsem na něj byla (a pod dojmem tohoto úspěchu jsme ho pak v následujícím týdnu přihlásili do atletického oddílu :))

Pak jsme asi hodinku čekali v příjemném stínu historických domů (jinak bylo asi 30 stupňů) na můj závod. A těsně předtím jsem si musela vyslechnout dobře míněné rady, že nemám skončit hůř jak třetí, abych nepokazila čest rodiny! Ehm, díky hoši, to rozhodně povzbudilo! Tak jsem se zařadila asi doprostřed startovního pole a čekala na výstřel startovací pistole.

Selfie s Cooly

 

Můj závod

První kilometr byl super, protože se běželo z kopce. Myslím, že jsem dokonce zaběhla svůj rekord. Kdyže jsem viděla čas 4:23min/km, myslela jsem, že se moje nové Runtastic hodinky, pokazily ještě v záruce. Zároveň mi začalo v hlavě blikat červené světýlko, že běžím moc rychle a tohle tempo rozhodně nemůžu udržet, a co hůř, ani udýchat! Což se taky stalo. Naštěstí moje krize přišla až po tom, co naše trasa vedla přes vestibul a restauraci hotelu, kde nám k běhu hrála živá hudba. Snad návštěvníkům restaurace při pohledu na dýchavičné zpocené rudé cosi nezaskočil kus koláče a neudusili se kávou. Ale po té, co jsem si na třetím kilometru zažila první krizi, se mi po občerstvení vodou běželo zase chvíli dobře.

Kdo mě najde?

Už jsem psala, že první kilometr jsme běželi z kopce. Z toho logicky vyplývá, že poslední kilometr se běžel do kopce. A ne ledajakého. Cíl se totiž nenacházel na Kronenplatz, odkud jsme startovali, ale až o několik stovek metrů dál a výš, na nádvoří hradu. A hrady obvykle stávají na kopci, že? Asi 150 metrů před cílem jsem zahlédla manžela a děti, jak mi fandí. Oba malí bězci mě dokonce povzbuzovali tím, že ten kopec chvíli běželi se mnou. Jak milé. Ještě jsem naštěstí měla sílu se na ně usmívat a mávat a tvářit se, že je se mnou naprosto všechno v pořádku, i když jsem věděla, že další krize se neodvratně blíží.

Úsměv? Brzo přejde!

Běžím(?) do cíle…

V okamžiku, kdy jsem proběhla první hradní branou a ocitla jsem se z dohledu mých věrných fanoušků, výrazně jsem zpomalila. Volně přeloženo: asi 100 metrů před cílem jsem přešla z běhu do chůze. To se fakt nedalo. Začal se mi zvedat žaludek a já si představovala, jaké to bude, až zkolabuju těsně před cílem. Nakonec jsem se trošku vyhecovala a posledních 30 metrů jsem se opět pokusila běžet. Kupodivu to šlo. Ale v okamžiku, kdy mi těsně za cílovou linií odepínali ze startovacího čísla měřící čip, začaly se mi rychlým tempem v krku hromadit žaludeční šťávy. Ještě jsem měla sílu odpotácet se pod nedaleký strom, kde jsem se sesunula do dřepu. S hlavou mezi koleny jsem seděla několik minut, než se mi žaludek i puls uklidnili, a já jsem si uvědomila, že jsem si v cíli zapomněla vypnout měření času na svých hodinkách, takže ani nevím, v jakém čase jsem skončila svoje utrpení.

Abych to zjistila, na to jsem si musela počkat až domů, kde jsem nevěřícně hleděla na čas: 27:04,4min!
Skončila jsem 12. ve své kategorii (ze 30)!!
a 28. mezi ženami (ze 106)!!!
Místo žaludečních šťáv se ze mě začaly vyplavovat endorfiny a já si řekla, že příští rok tu desítku určitě zvládnu! Tak mi držte palce, ať mě mé nadšení neopustí!

Pokud nechcete přijít o nejnovější příspěvky na mém blogu, staňte se jeho pravidelným čtenářem a zaregistrujte se na mém blogu v pravém horním rohu této stránky. Děkuji 🙂
Budu ráda, kdykoli budete chtít sdílet moje příspěvky na Facebooku nebo Twitteru. Pomůže mi to dostat můj blog k dalším lidem, kterým by se také mohly líbit. Nezapomeňte mě také sledovat přes Pinterest, Bloglovin a Instagram.

A samozřejmě se těším na všechny vaše komentáře!

 

 

běhání ze života

Můj první závod ve Švýcarsku: Emmenlauf

Dovolím si přerušit náš cestovatelský deník, protože bych se s Vámi ráda podělila o zážitky ze svého prvního zdejšího běžeckého závodu.

Už to budou dva roky, co jsem absolvolala svůj první a zatím poslední závod (psala jsem o něm tady) – Avon Noční běh na 5km. Tentokrát jsem se přihlásila rovnou na dvojnásobnou trať, protože jsem si věřila, že to zvládnu (navíc to byla skvělá motivace běhat).

Continue Reading